Nesnáším loučení, a božský výhled bez Božského
Tak jsem opět zpět! Tentokrát se hlásím z americké půdy. Vím, vím, že jsem slibovala srdceryvný článek o tom všem dojemném loučení a stresujícím odjezdu, ale znáte to není čas ztrácet čas. Abych tedy všechno uvedla na pravou míru hezky od začátku.
Naposledy jsem se vám hlásila ještě z Česka. Ale víte ony se mi ty oslavy trošičku protáhly ( ponaučení pro příště: "Jegra je vždy dost, akorát najít hranici, kdy ho není příliš"). Prostě jsme slavili a slavili, až do brzkých ranních hodin. A moje další plány pro sobotní den se rozplynuly v posledním pohárku vína. Takže v závěru se situace měla asi takto. V neděli kdy jsem měla pouze asi 5 hodin na to si zabalit (průběžně jsem se balila asi týden a marně), jsem to skutečně dokázala, a mohla si jít užit poslední momenty v rodinném kruhu. Na rozloučenou jsem si dala klasický poctivý vývar a řízek, a moje malá sestra to završila slovy: "že bych se nejdřív mohla vrátit do Čech, a pak až tedy to Katalánsko". Tak co bych pro ní neudělala, že jo. Pak už jen zbývalo naházet kufry do auta, a hurá na nádraží! Kde jsem své poslední sbohem řekla svým bývalým kolegyním ( bez kterých by mimochodem tenhle blog ani nebyl). Děkuji holky!
Naposledy políbit maminku a hurá do velkého světa plného překvapení.
Druhý den ráno už mě čekal Uber na pražském Břevnově, aby mě odvezl směr terminál 2. Čekala mě přibližně 10 hodinová cesta s přestupem ve Frankfurtu, a nad letištěm se vznášela záře červánku. A nebyla bych to já, aby letadlo nemělo alespoň nepatrné zpoždění, a to druhé nemělo boarding gate nejlépe na druhé straně obřího letiště. Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem musela projít asi třemi kontrolami, ale to jen v případě pokud máte v plánu do New Yorku vůbec odletět. Samozřejmě to nejlépe celé stihnout za 30 minut. Všechno jsem zvládla, a s jazykem na vestě doběhla k poslednímu gatu číslo Z69 ( ano, hádáte dobře, 69 byla poslední v řadě, jupijajej). Po zhruba deseti hodinovém letu následovala pro mě asi nejhorší část: IMIGRAČNÍ ODDĚLENÍ! Jak nejlépe legálně proniknout na území USA? Sama nevím, ale světe div se, jsem zde! On mě ten hodný úředník na tom imigračním nezabás, ale s úsměvem na tváři prohlásil WELCOME IN UNITED STATES. Pak už jen hurá zjistit, zda se mi ty moje kufry, někde cestou mezi Prahou a New Yorkem nezatoulaly, a najít naší věhlasnou agentury díky, který jsem ty hranice překonala.
Na letišti nás čekali dva panové s obřím srdcem a logem agentury Cultural Care, jemně podotknout že jeden nemluvil a ten druhý až moc. Oba naší letištní zachránci mě i spolu asi čtyřmi němkami, jedním švédém a švédkou posadili do autobusu směr výcvikový tábor, ne však tak doslovně. Dorazili jsme do školy, kde o nás nikdo nevěděl, nikdo nikde nebyl a tak nějak jsme zůstali napospas obřího kampusu. Naštěstí jsme náhodou narazili na jednu sličnou paní, a ta nás zachránila a dokonce i ubytovala. Nejunikátnějším zážitek bylo otevření pokoje. Milé budoucí americké au-pair, pokud pojedete se stejnou agenturou, vykašlete se na teplá pyžámka, stejně jako moje maličkost, na tom pokoji bylo snad triliarda stupňů, tepleji už má snad jen ten můj katalánec v Austrálii. Takže po smíření se s hawaiskými teplotami na mém "apartmánku" jsem docela dobrovolně ulehla ke spánku.
Druhý den nás totiž čekal budíček již v 6:30, takže jetlag nejetlag, prostě vstávat a cvičit. Tak dobře zas tak dramatické to nebylo. Po královské snídaní ( holky opravdu se nebojte, škola má perfektní bufet, skoro jako v intercontinentalu) jsme měli školení na First Aid Certificate (kam se hrabou Grey´s Anatomy), který jsem úspěšně a dokonce s pochvalou zvládla. Po obědě už nás čekal zasloužený výlet do města, které opravdu nikdy nespí. Ano, božský New York, ale bez pana Božského, tak snad příště. Měli jsme spíše takovou vyhlídkovou autobusovou tour, nedejbože že sedíte na opačné straně všech památek, to si to pak moc užijete. Samozřejmě s menšími zastávkami na fotku sem a fotku tam, a to bylo vlastně všechno. Dostali jsme i nějaký ten osobní rozchod, který jsem strávila ve společnosti jedné super Australanky a Němky. Bohužel holky jsou v úplně jiném státě než já, ale člověk nikdy neví, kam ho cesty zavedou.
S děvčaty jsme vyrazili na vrchol Rockefellerova centra tzv. Top of the Rock. Zaplatili jsme si rovnou celou tour, kde můžete vidět celou historii centra, něco málo o tom, kdo to Rockefeller vlastně byl, a co je na tomto místě vlastně tak strašně famozního. Někdo se o to moc nezajímá, ale já jakožto bývalý historik jsem to nemohla nechat jen tak. Kromě božského výhledu, kdy mi asi poprvé došlo, ano dobře ukápla mi i slzička, že jsem opravdu tady, že jsem v USA daleko od maminky, přátel, dál než kdy před tím, ale zase o kousek blíže tomu mému katalánci.
Výhled na New York je něco užásného, a my se doslova nemohli nabažit. Ale všechno jednou končí, a přece neuvidíme z New Yorku jen ten výhled na něj. Sestoupaly jsme dolu, a i když Kevin zrovna nebyl na blízku, pokochali jsme se představou na celý areál centra i s jeho ledovou plochou, a pokračovali dolů po pátý avenue. Měli jsme namířeno k Empire State, ale po cestě jsme se zastavili na jídlo do Chipotle, což je vlastně takový mexický rychlo občerstvení. Pak už nás čekala jen cesta zpátky na kampus a další dny školení. To probíhalo vždy od osmi do šesti do večera s přestávkou na oběd nebo rychlé kafíčko.
A o tom jak to jde v Chicagu? Jaký bylo přivítání a první dny s rodinou zase příště!
Pác a pusu
Váš #zajicnatripu
Komentáře
Okomentovat