Chicago, my to spolu zvládneme

Týden s týdnem se nám hezky sešel. Dobře, přiznávám trošku se mi ten týden protáhl, ale za to můžu slíbit, že se tento týden pokusím o příspěvky hned dva. Budu se snažit. Jedno takový jaký je konečně to slavný CHICAGO,  a ten další zas trochu o mých amerických zamyšleních v čem je to tu fajn, a v čem zase ne. Pohodlně se usaďte! Jdeme na to. 

Ano, jak jste jistě správně pochopili žiji v Chicagu, teda přesněji řečeno nedaleko od něj. Ještě než se vydáme na výlet do velkoměsta, bych vám ráda pověděla, co nového nám  týden přinesl. Vsuvka jako z VIP zpráv. Připravit, pozor a jedem.

 Za prvé slavnostně oznamuji, že už jsem velká holka i v Americe! Konečně mi dorazila moje americká kreditka, nebo jak by tě opravili Američani debitka s Disneyho hradem, asi zas tak velká holka nebudu haha. To je fuk, další krok k samostatnému americkému životu, brána k novým dobrodružstvím a zážitkům. No dobře opět přeháním. Ale takovou radost jsem opravdu dlouho neměla. Dalším upgradem je, že jsem už brázdila americký silnice, dokonce bez fyzické a psychické újmy dalších lidí okolo a na závěr jsem sklidila několik ovací. Máme to ale v Česku talenty.  Ovšem takové psí kusy jako po mě chtěl pan učitel v autoškole jsem už dlouho nedělala. Třeba když zavelel, ať držím volant oběma rukama.  Řekněme si na rovinu, tohle jsem podstupovala naposledy před sedmi lety s paní Dobešovou a Škodou Octavii v Ostravě a třásla se u toho jako ratlík. Od té doby však uplynulo mnoho vody a pár let. Takže se nedivte, že mě to trošku vykolejilo. Všechno  se nakonec zvládlo. Teď už jen stačí zdolat testy, a pak už  jen čekat na poslední kartičku do sbírky. 

ILLINOIS DRIVING LICENCE. 

V sobotu nás mimo jiné čekala ještě oslava narozenin naší nejmladší a jediné princezny. Jjak vlastně takové narozeniny vypadají? Mám na mysli ty americké narozeniny. Asi jako druhé Vánoce u nás s tím, že tak polovina z nás nikdy  takové Vánoce neměla, natož pak narozeniny. Alespoň jeden rok, opravdu bych se nezlobila mít tyhle americký narozeniny. Slibuji, že celý rok už budu hodná.  Vymyšlené to však měla moje hostovská maminka skvěle až přímo dokonale. Narozeninová párty s dortem Malé mořské víly, která se celá nesla v duchu Art studia.  Avšak nebyla bych to já, nebo spíše my, mám namysli nejmladšího člena rodiny, který nezapomněl  jak jinak než usnout v autě. Prý se to normálně moc neděje. Tak tentokrát se to asi dělo, a rovnou celou hodinu a půl. Asi kolem mě panuje nějaká poklidná aura. Takže v momentě, kdy přicházely zástupy gratulantů. My jsme měli s broučkem spíše auto party než tu Birthday. No co, proti gustu, žádný dišputát. Přesně tohle jsou ty okamžiky au-pair života, kdy je to opravdu práce a vy si uvědomíte proč tady vlastně jste. Ne jak si občas někteří myslí, jak moc fun job to je. Ale to zase někdy, někde a hlavně jindy v jiném článku. Konečně se brouček vzbudil ze svého nikdy nespím v autě, a nastal okamžik, kdy jsme si  i my mohli  užít taky trochu zábavy,  a nejeden cupcake. Když mluvím o Art studiu, tak si představte zhruba 25 dětí, štětce, plátna a temperky všude kam se podíváš. Celkově to byl super nápad, až na ty temperky. Nejhůř byl na tom asi náš malý Piccaso, který sice zůstal čistý a jeho obraz by s jistotou přijala kdejaká galerie ve městě. Ale babička z Puerto Rica na tom byla podstatně hůř. Přesněji řečeno byla celá barevná. Po velké oslavě jsme naložily všechny dary, zbytek dortu a pár kousků kuřete do auta, a vyrazili domů na velký opening dárků a darů. Posléze jsem zhodnotila, že by to chtělo malou pauzičku, která nakonec nebyla až tak krátká. Co si budeme povídat, nějak mě to zmohlo. Ono když vstáváte šest dni v týdnu před šestou k tomu vašemu nejmenšímu štěstí, tak se možná moc není čemu divit.  A navíc druhý den mě konečně čekalo CHICAGO.

Probudila jsem se do slunečného, ač větrného nedělního rána, a  jsem se rozhodla, že je na čase začít prozkoumávat krásy a místa, kde budu ještě následujících jedenáct měsíců. Vím zní to šíleně. Už jen jedenáct měsíců! Řeknu vám, ten čas vám nějak šílené utíká. Koupila jsem lístek, usmála se a nastoupila do vlaku směr DOWNTOWN. Usadila jsem se pohodlně na sedačku, pustila si Eda do sluchátek, a chvilkami si připadala jako z filmu Dívka ve vlaku. Jelikož on opravdu vypadá naprosto přesně jako z toho filmu. Zdárně jsem to přežila a mohla jsem se těšit na krásy města.

V centru jsem měla schůzku s au-pairkou taky Češkou, takže všechny moje předsevzetí žádní Češi celý rok šlo celkem stranou. Ono když jste někde sami a bez rodiny, tak jste rádi za každý úsměv a s fajn duši na kterou narazíte. Ano, měla jsem schůzku i s jinými slečnami. Ale znáte to, když nefunguje určitá alchymie, a je v celku jedno zda ve vztahu nebo v přátelství, tak je to zkrátka  v závěru celé na houby. S Viktorii, tak se slečna jmenuje a tímto jí zdravím, jsme se měly sejít ve dvanáct v centru, ale jak už to občas bývá, ne vždy jde všechno podle plánu. Nakonec jsem měla alespoň hodinku pro sebe a projít se ulicemi, tak nějak po svém.  Na tohle jsem se fakt těšila ze všeho nejvíce. Nějak mě nabíjí a uspokojuje pocit z něčeho nového a nepoznaného. Ten pocit nejistoty a vzrušení, když nevíte do čeho se pouštíte, kam jedete a jak to tam asi bude vypadat, nebo jen zda stihnete vystoupit na té správné zastávce a zda najdete tu správnou ulici. Kdo to nezažil asi nepochopí. 

To jsou pro mě přesně ty maličkosti, proč jsem ochotná žít bez rodiny a standardů, které nám vždy byly dopřány a proč je cestování a život za hranicemi tak osvěžující. 

Vystoupila jsem v centru města, a k mému překvapení na mě čekaly poklidné ulice. Až to skoro vypadalo na město duchů.  Vydala jsem se rovnou za nosem, no dobře zas tak jednoduché to nebylo. Nebyli jsme se schopni domluvit s navigací!  Přesněji, co chci já a co chce ona. Život je prostě náročný. Jsme v Americe, takže jak jinak i moje GPS dostala rozum. Vydala jsem se směrem na sever, rovnou za nosem. Jako první jsme přešla most přes řeku Chicago, a štrádovala si to na STATE STREET.  

Což je taková chicagská oxfordka. Kdyby jste se ptali na obchody,striktně jsem si je zakázala.Dala jsem si jedno americké předsevzetí. NENAKUPOVAT!  Nerada bych totiž, aby se opakovala stejná věc jako při stěhování z Británie. Tak uvidíme, jak dlouho dokážu být hodná a poučit se ze svých chyb. Znáte to, naděje umírá poslední.

 Lehce jsem se rozkoukala, a ani jsem se nenadála, už na mě z protější strany mávala Viki a usmívala se od ucha k uchu. Původně jsme chtěly prozkoumávat město, ale jelikož Viktorčino letadlo mělo trošku zpoždění, vzali jsme to rovnou k nejznámější stavbě v celém Chicagu. Šli jsme se kouknout na známou fazoli, která je umístěna v Millenium park. Měla být původně slavnostně odhalena na počest nového milénia, jenže to nějak nedopadlo a odhalení stavby se o nějaký pátek posunul. Tak alespoň má město další skvost a zajímavost, kde se denně vyfotí snad triliarda lidí. A jak mi bylo řečeno na famous single fotku můžu rovnou zapomenout! Jelikož tady prý opravdu nejsi nikdy sám. Viki nám pak přesně naplánoval,  kam si vyrazíme na oběd. Přes dvě stanice metra jeden autobus a sto kroků jsme dorazili do japonské restaurace, která byla cool hlavně tím, že servírovala sushi s obrázkem, kterého byl plný Instagram. Přece jsem tohle nemohly jen tak minout. Jako první nám přinesli vodu v malých stylových plecháčcích, přesně v takových ve kterých nám babička vařila kakao, jako malým capartů. Chvilka nostalgie. A pak už jsme si jen objednali předkrm, a nějaký to sushi navrch. Bylo to vážně výborný. Nejen na oko, ale i na chuť. Jako předkrm jsem si dala losose na styl tataráčku, a Viki něco jako žampiony v alobalu. To všechno jsme zajedly pořádnou dávkou sushi.  Jak mě bylo po dlouhý době fajn, a do úsměvu. Konečně jsem potkala někoho s kým, jsem mohla probrat ztrasti a radosti ze života ubohý au- pair. Jenže i tenhle příběh má háček, a to ten, že Viki její americký dobrodružství, už za chvíli končí. Ale ještě stihneme zelený pivo na den svatého Patrika, říkala. Pak už jsme se jen rozloučily,  a já si chytla svůj vlak domů s kafem a donutem jako správný emeričan.  Po návratu domů  mě čekala rodinka a ovace, ve stylů jak jsem boží, že jsem zvládla cestu, tak se neztratit ve velkoměstě. Jsem to ale šikulka, skoro ve 26 letech. Sklidila jsem poklony, a po dlouhém dnu vyrazila do postele. S pocitem naprosté spokojenosti jsem usnula a probudila se až za zvuku budíku, který neohlašoval nic jiného než pul šestou ranní, a s ní další začátek týdne.

A o tom, kdy si mě CHICAGO doslova podmanilo zase příště. Přece vám to všechno hned jen tak neprásknu.

Takže pokračování? Co třeba u nedělního kafíčka nebo snad, že by takový čaj o páté? 

Pác a pusu

Váš #zajicnatripu ❤