Láska na druhý pohled

Vím, co jsme slíbila, a mimochodem jsem opět zjistila, že deadliny nikdy prostě nebudou moje silná stránka. Proto mi prosím pro tentokrát odpusťte, a slibuji, že pro příště nechám den vydání jako překvapení týdne. Rozhodně se nechci vymlouvat, to nikdy, nebyl můj styl, ale se třemi dětmi se vám ne vždy chce být kreativní. Ještě k tomu když jste kreativní prakticky 24/7. Ale už k samostatnému článku. Tentokrát trošku v jiném duchu, o tom čím si mě podmanilo město, a taky trochu o těch mých amerických, nebo spíše občas jen pocitech.

Opět se nám schylovalo k víkendu a přes týden se toho více méně nic neudálo. Udělala jsem o pět večeří více, které klasicky nikdo nejí ( ne, že bych neuměla vařit, moje kulinářský skills se zde rapidně zlepšují), ale kdyby to bylo na dětech žijeme o krekrech a marshmallow,   a dva koníky navíc, ze kterých bylo víc než dětské potěšení. Hádáte správně! Ne že jsem se dvě noci nevyspala, ale malý měl dva dny naprosto nepoužitelnou Kristýnu, a se zavoláním HOLD YOU, si musel vystačit se společností svých nohou. Ano vím, smutný příběh. Celkově jsem zhodnotila, že nepotřebuji ani do gymu.  Stačí bohatě vyjít 50x nahoru dolů s dvouletým dítětem, nebo večerní gymnastikou s naší malou princeznou a občas to na závěr doplní starší jedinec fotbalem. Opravdu se nenudím, což jako aupair se nenudíte nidky! Babička však moje skóre dorovnává, sem tam sušenkou, tam cupcakem, takže v závěru dojede i na gym a je více než  večerní nutností. 

Ale zpět k tématu dnešního článku. Jestli někdo někdy dělal tuhle práci, tak ví že pro aupair je víkend něco jako dovolená na Hawaii s drinkem v ruce. A věřte mi, že je opravdu jedno jak moc jste členem rodiny, jak sebe více je milujete. Myslím, že každá maminka mi dá za pravdu, že občas je to tak na láhev ne- li dvě. Myslím, že ta moje by mohla vyprávět. Samozřejmě, vy se jako zodpovědná aupair nemůžete naložit do lahodného ročníku 2000. I když třeba v takovém Španělsku? Tímto zdravím a posílám pozdravy do Liberce.

Byla sobota něco okolo poledne, a já už jsem odpočítávala poslední minuty než moje hostovská maminka rozrazí dveře, a já jí s láskou a úsměvem předám naše ratolesti, a vyrazím někam mimo prostor, čas a děti. Přesně v jednu jsme měly s Luckou, ke které když tak přemýšlím ani nevím jak jsem se dostala, sraz na jedno kafíčko a dvě zmrzliny.  Ben and Jerry´s company má v USA i dairy free variantu ( od toho dne mě má Lucka na svědomí), takže kam se hrabe vegan zmrzlina z Kauflandu. Setkání bylo více než bájáčné, tímto Lucce děkuji za celý víkend už předem. Pak jsme vyrazily do mexické, a konečně jsem si po měsíci a půl dopřála jedno slavnostní pivo. 

Ohh, nepochopíte jaky to byl povznášející pocit. 

A protože jsme se náhodou obě dvě chystaly druhý den do města, a tak nějak měly nejistou společnost, domluvili jsme se že se potkáme na rohu ulice. A jak jsem řekli, tak se stalo! Naše vlakové stanice se protínají, takže sotva jsem vyšla ze dveří už na mě mávala Lucka v modrém kabátě. Náš plán zněl jasně, jedno kafe, něco na zub a hurá do přístavu. Kde jsem původně chtěla vyrazit tak jak tak, ač už sama nebo s doprovodem. Byl přesně takový ten božský, klidný den. Přesně takový co přichází po dlouhé depresivní zimě a je jako vystřižený z filmové scény.

 Bylo to víc než perfektní.

 Už jen chyběla hudba na pozadí a nějaký fešák po boku. Mě by docela i dost stačil ten můj Katalánec v Austrálii. Na obloze zářilo slunce, které nás hřálo svými paprsky, které doprovázel lehký mrazivý vír.  Asi proto říkají Chicagu " větrné město" , a opravdu se to musí nechat. PRAVDA PRAVDOUCÍ!  Dorazily jsme na Navy Pier, kde se v popředí odrážely duhové paprsky od tzv. PRISMATICY, což je vlastně veřejná umělecká instalace. Rozhodně zajímavé nejen pro děti, a jedna z věci, co rozhodně oživuje popředí poklidného přístavu a stojí za to vidět. Trošku vás předem zklamu. Pokud si představujete přístav plný lodí, tak tomu úplně není. Je to spíše místo jako stvořené na relax s rodinou, přáteli nebo jen tak s knížkou v ruce.  Ale zpět k našemu procházkování.

Nábřeži Navy Pier lemuje Michiganské jezero, a můžete se projít až na druhý konec Chicaga. Když jsem tak proházela po nábřeží se skvělou společností. Na chvílí jsem si přála aby bylo léto a já tady mohla jen  tak polemizovat nad životem s kafem v ruce, Katálancem vedle sebe. Přichází středeční chvilka poezie. A nad čím? Třeba nad tím jaký si to vlastně občas namalujeme, a v závěru je to stejně jinak. Někdy je prostě lepší nemalovat a ŽÍT.  Jaký klišé, že? Aby jste mi porozuměli. Nikdy jsem nebyla, a vlastně ani nejsem ten typ lidí, který se bez hlavě pouští do věci nebo se zamilovává na počkání jako ve filmu. Ve většině případu mám vždy všechno pod kontrolou, někdy až moc a hrozně ráda plánuji. Nejraději bych měla malou křišťálovou kouli a věděla jak se věci budou dít. Ale nejsem Arabela ani Harry Potter. Škoda. Nemám však namysli  večer v baru s nejlepší kámoškou. Ty jsou někdy spíše, dobře většinou under the control, ale tak to má být. 

Všechno se má dělat naplno!

 To jsem se vlastně naučila, až s věkem, a taky tím že jsem poslední roky pořád někde v čudu. Někdy na to sice zapomínám, ale mám kolem sebe naštěstí lidi, kteří mi všechno čas od času připomenou. Třeba to, že žijeme teď a tady, a nic se nemusí opakovat. Ale zase odbočuji kam nechci, celá já. Život, teď nechci znít staře nebo nedej bože moudře, a hlavně čas a lidi kolem mě, mi ukázaly, že hold někdy není všechno jak si naplánujeme, že nemusíme plnit ničí životní limity a mety. Že někdy co je nutně společensky správně, nemusí být opravdu zrovna správně pro nás samotné. A hlavně, že JEDINÝ na kom v životě záleží jste vy sami. Takže je jedno, že jste předešlou noc zbořily v baru nebo na něm, nedostaly jedničku, nebo že vás zrovna nechce kluk od vedle, a nebo vás pomlouvá kamarádka za rohem. Hlavní je co si myslíte vy sami! Kluků od vedle bude celá fůra, ale jenom ten jediný bude bojovat, i když to bude  na desítky kilometrů, a řeknu vám občas je to sakra náročný. A že kamarádi byli a budou! Ono totiž jen ti správní nikdy neodejdou, ba naopak vás přijedou podpořit do jakéhokoliv baru na světě. 

A že rodina je základ všeho.

Když jsme s Luckou minuly Shakespearovo divadlo, začaly kolem nás procházet davy Indů. Ve stejný den se zde oslavoval Holi festival, jako náhodou mě zrovna napsala moje indická rodinka z Británie. Pokud jsem se nezmínila, tak poprvé jsem byla jako aupair v Británii u indické rodinky.  Celkem náhoda nebo spíše karma, protože nejsme zrovna extra v kontaktu. Venku začalo lehce přituhovat, tak jsme navlíkly rukavice a vyrazily na cestu zpět. A v tom se to stalo!

 Opět jsem se zamilovala do města nebo místa? Naskytl se mi rozhled na celé pobřeží CHICAGA.

Prostě tam jen tak leželo. Poklidně, ve stínu toho mrazivého odpoledne. Snad poprvé jsem si uvědomila s úsměvem na rtu, že se to vážně děje. 

A já jsem si přece jeden ze svých dalších snů dokázala splnit! 

Přes všechny rady co bych měla, a co zase třeba ne. Vždy se mi osvědčilo, že pokud nad něčím váháš tak moc, že tě touha přetlačuje přesně tam, kde je strach a nejistota. Tak s jistotou je to ta správná cesta.  Vždy se najde někdo, kdo vám bude radit. Lidi, a speciálně okolo mě, mají vždy mnoho rad, někdy dobrých a někdy až tak moc ne. Ale ono je to jak s tou žehličkou z dětství, pokud se nespálíte, neuvěříte! Tak se někdy nechme radši popálit, a někdy pořádně. Ať to stojí za to!  Než si pak doma za 50 let říkat, kdybych mohl býval. Protože vždycky můžete něco změnit, někam se odstěhovat, nebo si něco dokázat a splnit. Je to jen o tom se nebát, nesednout si  toho na zadek a prostě jít do toho po hlavě. 

Když jsem seděla v letadle směr NYC, největší respekt jsem neměla ani z toho, že budu opět u cizí rodinky, zvykat si na nový pravidla, děti, charaktery. Ale právě z toho, jak je Amerika jiná, velká a celkově jinde než Evropa. A pak ten pocit, že to není slunečný Španělsko dvě hoďky letadlem nebo upršený Londýn, co by kamenem dohodil. Ale že je to fakt dálka! Pokud mě Evropa naučila: "Pomoc hledej vždy na konci své paže. Tak tady to platí rozhodně dvojnásob. První dva týdny byly pro mě v něčem krušnější. Američané jsou opravdu permanentně happy a i když nejsou, a vidí vás poprvé, tak stoprocentně budou. Prvně jsem se s tím trošku nemohla sžít, stejně jako s jejich děkovaní za všechno a vždy, ale nakonec jsem si zvykla. Ono je to v něčem lepší, než ty naše hrozně pozitivní obličeje ráno na zástavce. My Češi se vlastně málo všeobecně smějeme, a nejsme až tak k sobě milí a nápomocni za každé situace. Tak zase máme jiné přednosti! Já však věřím, že s dalšími generacemi se i tento pohled pozmění a bude mnohem lepší To by bylo aby ne! Všeobecně si myslím, že jsme i daleko vzdělanější než Američané, hlavně co se do celosvětových informací týče. Pojďme si zatleskat, protože na to kde leží Evropa nepotřebujeme Alexu z Amazonu. A aby to někdo špatně nepochopil, mluvím v globálním měřítku ne o konkretních jedincích. Aby tady opět nebyla nějaká mejlka. Věci který mi tady opravdu chybí, je ta naše ukecanost, lidskost a rozhodně upřímnost.  Občas mám radši čistý stůl než "americký" úsměvy. 

Poznámka prosím. Všechny tyhle úvahy jsou jen z moji moc myslící hlavy. S Luckou jsme měli lepší témata na práci jako třeba víno, muži a zpěv. Asi tak nějak to vypadalo. A bylo to víc než fajn.

Sluníčko nám pomalu zacházelo nad Chicagem, a my jsme usoudily, že by to chtělo pivo a večeři.  Jenže jsme nějak nedomysleli, nebo se spíše zamysleli nad časem. A večeři jsme stíhaly, ale to pivo až tak ne. Tak zase příště nevadí. Tentokrát to už vyjde, protože se blíží dny ST. PATRICK´S DAY. Takže nahodíme zelenou, dnešní počasí spíše vypadalo na Zelenou, a vyrazíme do města. 

A přesně o tom bude další americký news. Jak jsme to oslavily, jestli řeku opravdu obarvily na zeleno, a nebo jenom o tom jak jde to moje americký žití.

Doufám, že moje dnešní zamyšlení je takovým příjemným osvěžením. A taky vidíte, že ten život za hranicemi nejsou jen fotky z Instagramu pod slunečným nebem.

Tak zase příště!

Pác a pusu

Váš #zajicnatripu ❤