První týden: Český Gordon Ramsay a hokejová sobota

První týden nám utekl jako voda, s novým týdnem přichází další příspěvek, který jsem vám již minule slibovala. A o čem bude? O tom jaké bylo přivítaní, a jaké je má nová rodina, a vlastně jak to všechno celé je a jestli jsem stále na živu. Překvapivě jsem! Pak dále, co mě třeba na Americe překvapilo, a nebo co mi za poslední dny vyrazilo dech? Tak se pohodlně usaďte. Tři, dva, jedna letíme ✈

Naposledy jsem stála celá nervozní na letišti v New Yorku spolu s  ostatními au- pair, které se stejně jako já rozhodly pustit do amerického života, plného nevšedních zážitku ve svých nových rodinách. Upřímně někdo si řekne: "však o nic nejde!", ale ve skutečnosti jde docela o dost. Ne jen že máte opravdu velkou zodpovědnost za děti. které nejsou vaše, tak s rodinou trávíte veškerý čas od pondělí do pátku. Proto je fakt důležitý koho si vybíráte! Najít  si rodinku, se kterou prakticky mluvíte a vidíte se jen párkrát na Skype, k tomu si být 100% jistí, že to bude všechno super truper fungovat. Není opravdu zas tak easy, jak by se mohlo zdát. Někdy to prostě fungovat nemusí. Žila jsem v rodině, kde jsem byla pouhý "zaměstnanec", někdy jsem si dokonce připadala jak otrok ( moje chyba, co jsem si nastavila, to jsem měla. Hold naivní mládí.), rodinka trošku nechápala pojem childcare, a né holka pro všechno. Ale měla jsem možnost i žít v rodině, kde jsem se stala její součástí. Dodnes patří mezi mé blízké přátele. Takže mi věřte, že lze fungovat dvěma různými cestami. A ta druhá je o dost lepší, když s někým rok žijete pod jednou střechou. Jistě rozumíte mým pocitům, že jsem byla nervozní, zda ten můj tah byl správný. Ještě po tolika zkušenostech. Teď prosím chvilka napětí.

 Jsou prostě skvělí!Opravdu zatím můžu s klidem říct, že jsem našla pohodové, veselé a milé lidi, se kterými mě čeká ještě 357 neuvěřitelných dní.

 A jak to celé začalo? Přiletěla jsem na letiště O´Hare asi něco okolo 1 p.m. místního času. Všechny jsme vystoupily z letadla plné nervozity a očekávání. Štrádovaly jsem si to pěkně seběvědomě přes obří letiště v Chicagu, ale ve skrytu duše naše sebevědomí bylo na bodě mrazu. Troufám si říct, že mluvím za všechny bývalé, současné i budoucí au pair. Když už nastal čas, a my jsme eskalátory sjížděly k baggage claim pro zavazadla, pomalu ale jistě jsme se začaly vynořovat zpovzdáli papíry s nápisy, popřípadě balónky, kterými děti vítaly své nové au- pair do rodiny. Na tož jaká nejsem cíťa, mě to celkem dojalo ( asi holt stárnu). Jen samozřejmě moje maličkost svou rodinu neviděla. Tak jsem lehce panikařila, zda na mě náhodou nezapomněli, nebo co hůř si to třeba nerozmysleli 😅 ( Ano opět moje domněnky a skvělá fantazie, Katalánec tohle přímo miluje🙈 ) Ale jsme v Americe, takže nic nekončí tragicky, a i já jsem se dočkala očekávaného HAPPY ENDU! Čekala mě moje nová host maminka s malou princeznou vedle sebe, která držela balónek s nápisem WELCOME.  Už jen fotku do rodinného alba a hurá za novým domovem. Kde už mě čekaly obě babičky a další dvě děti, které budu mít na starost, aby mě přivítali. Ano, opravdu jsem si vybrala rodinu se třemi dětmi. A NE, nezbláznila jsem se. 

I když je americká výchova diferenciálně jiná než ta naše česká, musím říct, že na můj vkus zde panuje systém a pořádek, který jsem vůbec neočekávala. Jak jen to říct, byla jsem ohromena jak jen dokáže rodina fungovat při třech dětech, dvou psech a rodiči, kteří jsou opravdu pracovně vytíženi. Dodávám, že jsem první jejich live in nanny. Mají můj velký obdiv a respekt, dokonce bych je poslala jako skvělý příklad některým rodinám, jak by to mělo vypadat. Vím, vím nechvalme dne před večerem. Ale znáte to, hlavně STAY POSITIVE! Děti jsou někdy živé, jindy nemají svůj den, ale jsou to jen děti. Upřímně, kdo z nás dospělých je happy 24/7 po celý rok. No já rozhodně ne! Už jen ranní vstávání nebo pondělí jsou rozhodně všechno, ale ne pozitivní. 

Prostě a jednoduše, lépe jsem si nemohla vybrat! A věřím, že ten rok společně zvládneme s úsměvem!

Ale zpátky k mému prvnímu dni. Po všem tom vítání a dojetí ( dobře opět přeháním), jsem si chviličku pohrála s dětmi. pak jsme vyrazili společně na večeři večeři do mexické restaurace. Celý večer byl super, až na jeden moment kdy mě malý nezapomněl zchladit sklenici ledové vody. Moc fajn, když je venku asi -8°C.Každopádně kromě menšího faux pa ( zas tak dramatické to nebylo přeháním), jsme si užili skvělý večer, tedy alespoň za mě. Po příjezdu domů už jsem jen omrkla, jak celkově probíhá koupací a uspávací proces. Povím vám, ani Pendolino nejezdí takhle přesně. Byla jsem doslova ohromena. Nakonec jsme si popřáli dobrou noc a vydali se každý do svých ložnic. Samozřejmě, že jsem to celé nemohla hned nesdělit té své polovičce na druhé straně zeměkoule. Nakonec všeho toho přesouvání z místa na místo, mě dohnal jet lag. Díky, kterému jsem prospala celou sobotu. Hrozný já vím, když já se ho ne a ne pořád zbavit. Zrovna dneska jsem usnula ve dvě ráno, což je moc super, když vstáváte v půl šesté.

 
Celý následující týden probíhal vskutku dobře, respektivě za asistence babiček, které mi ukazovaly, co a jak dělat, a kde co patři atd. Dalším krokem bylo, aby si nejmladší člen rodiny na mě zvykl, a přijal fakt, že se mnou bude zábava a nemusí se ničeho bát. Pochopil, a v pátek jsme už směle válčili spolu. Zabavit dvouleté dítě není, až takový nadlidský výkon. Jednou uděláte koníka, pak se sklouznete po zadku, namalujete pár obrázků a hurá na odpolední odpočinek. Musím vlastně přiznat, že mě to s ním docela dost baví, a možná že si tím tak trochu uspokojuji své začínající mateřské pudy ( před Kataláncem ani muk🙊). On je fakt miláček a hrozný slaďouš. V pátek mě taky čekala první příprava večeře, ze které jsem měla zpočátku docela vítr, ale ono se ukázalo, že oni Američané zas takoví kuchtíci nejsou. Celkově mají všechno zjednodušenější. Stačilo se skamarádit s panem sporákem a slečnou troubou, trošičku jinačí, to tady mají, ale nic co bych nedokázala.

Na závěr jsem si fakt připadala, že jsem hotový Gordon Ramsay po Česku.

A moje těstoviny con pasta zaslouží minimálně michellinskou hvězdičku. Na závěr všeho jsem sklidila velké ovace, a po přečtení pohádky jsem nemohla nic jiného než jít opět spát. Můj level unavenosti naznačuje i fakt, že jsem usnula u svých oblíbených Grey´s anatomy. Upřímně si začínám říkat, kdy se mi ten časový posun dorovná.

V sobotu nás čekal první au-pair meeting, kde jsem se měla potkat svoje budoucí kamarádky pro sdílení nevšedních au- pairovských zážitků. Jenže meeting se konal při hokejovém zápase, kde spíš všechny zajímala dech beroucí atmosféra a show okolo celého zápasu, než samotný seznamování. Jedno pozitivum to mělo, po týdnu jsem konečně vyrazila mezi lidi,( ne jen do světa Mickyho klubíku), a užila si tak fakt skvělý zážitek a večer. Což mi připomíná, že určitě musím opět vyrazit na další sportovní akci! Až sama sobě říkám, jestli jsem v neobjevila nějaké skryté fanouškovské já. Není to až tak kvůli hře, ale kvůli tomu všemu okolo. Úplně jiný level než doma za humny. Abych nebyla šíleně antisocial a opuštěná, potkala jsem, spíš mě s ní seznámil můj host tatínek, jednu slečnu z Polska. Prokecaly jsme snad celý zápas, a v závěru přišly na to, že jsme spolu sdílely class v tréninkové škole. Trošku ironie osudu, nemyslíte? Vyměnili jsme si číslo a sociální sítě. Tak snad se zase brzy uvidíme, tentokrát na nějaké to kafe nebo zákusek.

Neděle se nesla v duchu SUPER BOWL, a žili tady tím opravdu všichni, tím myslím celou Ameriku. Já jsem však svůj Super Bowl pojala v posteli s knížkou nebo spánkem. Takže kdybych měla shrnout svůj první víkend, tak byl docela náročný ( hlavně díky tomu, že se mi chce stále a pořád spát) skvělý a plný smíchu. Abych nezapomněla, už se mi vyřizuje mé social security number, jenž jsem si dokázala vyřídit sama (tleskám si), které zde potřebuji snad ke všemu. A čekají mě řidičské zkoušky a přípravy na ně. Upřímně mám docela respekt, přece jen je to už nějaký pátek, co jsem navštívila autoškolu. Tak držte palce! V sobotu vyrážíme s rodinkou na prázdniny. Na což se fakt těšíme, protože konečně strávíme více času spolu, a nejen s dětmi.

A kam pak to bude? To si nechám zatím pro sebe.

Jen vám prozradím, že se vrátím do dětských let, šíleně se na to těším! A i napříč mému věku, tak se najdou věci ze kterých rozhodně nikdy nevyrostu!

Už tušíte? Že NE! Nevadí. Brzy vám všechno prozradím. Takže příště třeba kouzelný článek z jiného města s novými zážitky. A nebo taky o tom, co se mi na americké výchově líbí, a co naopak ne.

Mějte krásný týden

Pác a pusu

Váš #zajicnatripu ❤