Jedno loučení a zamyšlení k tomu

Dneska trošku z jiného soudku. Týden se s týdnem sešel, a já jsem oslavila svoje čtvrt měsíční výročí za velkou louží. Brzy oslavím i další výročí, ale o tom bych se moc nezmiňovala. Nějak se sešlo, nebýt chytrých aplikací nevíme nic. Přesně před čtyřmi lety jsem poprvé odlítala za dobrodružství přes slavný kanál La Manche. A to mě přimělo se zamyslet! Loučení budu vždy nesnášet, skvělé lidi potkáte přesně tam kde to nejmíň čekáte, a že vesmír vždy funguje tím správným směre a vše se v životě děje z nějakého důvodu. Pod tohle se třeba i podepíšu!

Když jsem před těmi čtyřmi roky odlétala, a seděla ve vlaku směr Praha. Říkala jsem si, jak si na loučení a odloučení časem zvyknu. Pravda je ta, že si nezvyknete nikdy. Někdy mi přijde, že je to těžší a těžší. Loučení je prostě na tom všem nejtěžší. Vždy! A je jedno jestli se stěhujete poprvé nebo po dvacáté. Teda tak to alespoň vidím já a i pár lidi okolo mě, co jsem stihla vypozorovat. A to nespadám zrovna do kategorie steskem se ubíjejících lidí. Protože říct někomu pomyslné sbohem, je daleko těžší než si zabalit kufr a sednout do letadla. Osobně bych akt loučení zakázala. Jenže on se vždycky nějak vetře pacholek!

Loučení je těžké, ale na odloučení si můžete zvyknout. Můžete si nastavit svůj denní harmonogram, nebo cíle které chcete splnit, a postupně na nich pracovat. Většinou to funguje, alespoň do momentu než si pustíte nějaký doják ( doporučuji jen komedie nebo seriál Přátele). Ono zaměstnat sebe a hlavu je prostě to nejpodstatnější a někdy i nejtěžší!Pokud jste v roli budoucí au-pair nebo někoho kdo zvažuje studium v zahraničí věřte, že aktivit budete mít nad hlavu. V posledních dnech je v Chicagu opravdu kouzelně krásné počasí. A tak od úsvitu do soumraku se opravdu nemam čas nudit  truchlit za rodinou. Ale všechny začátky jsou těžké, i já jsem začínala. A jak to vlastně většinou je. Lidem se odcizíte. Ale jenom těm, kteří o vás opravdu nestojí. Prostě přestanete být součástí všech akcí, kde jsou vaši kamarádi, jejich životů a  společných zážitků. K tomu se přidá, že ne zrovna každý den je posvícení a zalitý sluncem. Tehdy se začnou misky vah dělit na dvě části:  známí a přátelé. Lidi, a my Češi speciálně, máme v povaze moc nepřát, a spíše závidět (dost smutné), takže nedejbože že jste moc spokojení nebo šťastní nebo se máte jen dobře. Nejlíp se mít mizerně. Hold přej a bude ti přáno. Aneb jak říká moje kamarádka: "karma je zdarma". Co mi rozhodně dalo zahraničí  je fakt, že kvalita je důležitější než kvantita. Ne nadarmo se zpívá: "Pár přátel stačí mít". A já jsem na to přišla až jsem byla od všeho pryč. Bohužel nebo spíše bohudík.

Pomoc vždy hledejte jen na konci své paže. 

Abych nebyla až moc skeptická. Tak mi cestování rozhodně přineslo i pár skvělých lidí do života. A ani Amerika nezůstává pozadu. Jenže na závěr všechno vždy přijde to nejhorší:  "TIME TO SAY GOOD BYE". Tím rozhodně nechci naznačit, že je všem dnům konec. Není! Ale společné sdílení starostí, ( jako že děti byly opět moc fajn celý týden), vás prostě spojí ať chcete nebo ne. A pak další věci jako víno, jídlo a debaty o životě. Co se týče Španělska, tam jsem našla všechno. Taky si myslím, že jsme s Andrejkou propojeny do konce života. Další takové dvě duše jsem potkala v Chicagu, sice pozdě ale přece. Lepší někdy než nikdy. Jedna z nich už mi frnkla zpět do Čech a ta druhá to má v plánu za dva měsíce. Moc hezký vyhlídky! A tím že Vikouš pláchnul zpátky do Plzně, jsem si vlastně vzpomněla na všechna ta loučení a stesky, a začátky za hranicemi naší malé země.

Musím, ale říct že poslední chvilky jsme si užily přesně podle našeho gusta.MY A JÍDLO! Takže jsme začali jak jinak než kafe a avokádo toustem na našem místě ( no dobře byli jsme tam asi třikrát, ale má naprosto boží výhled na chicagskou fazoli), po páté lžičce belgické čokolády, špatné zjištění pro mě, že se tam dá koupit, jsme se vydaly na procházku po městě. A jen tak jsme si užívaly to, že můžeme být naposledy spolu. Teda alespoň pro teď. Pak nás nohy zavedly na další gastro hezké místo, které jsme si již dopředu vyhlédly. Tam se snad scházeli nejhezčí chlapi celého Chicaga, vám povím, a to nemluvím o obsluze. Jelikož jsme obě zadané, a tehdy obě opuštěné v USA ( já jsem stále opuštěná, a Katalánec mezi klokany), tak nám nezbylo nic jiného než se jen kochat. Kolem třetí odpoledne jsme už byly lehce pod vlivem místního piva s notnou dávkou humoru. A rozhodly se že je na čase vyrazit domů.

A pak přišel ten okamžik. 

Jako by mi v hlavě hrál Michal David a  zpíval: " Nesnáším loučení, jsme sám a v hlavě mě máš..." Než se otevřely dveře a bylo na čase vystoupit. Objaly jsme se a slíbily si, že na podzim se potkáme v Houstnu nebo v Plzni na jedno točené. 

Přesně takové jsou ty ty životní momenty, loučení, signály, náhody a pocity kdy víte že všechno je jak má být. Naposledy jsem tenhle pocit měla, když jsem poprvé stála na nádraží v Canterbury a z  povzdalí na mě mávala dlouhonohá brunetka s úsměvem na tváři, nebo při vánočním svářáku pod pražským orlojem s brunetkou číslo dvě. Tak přesně pak víte, že jste s těmi správnými lidmi, a stačí jenom úsměv nebo nerušené ticho. Úplně stoprocentně to vždy vím, když přistávám na letišti v Barceloně. Jsem totiž doma!

Tohle bylo na Americe asi nejzvláštnější, nechci říct, že se mi po tom našem doma nestýská, ale Barcelona mi nechyběla nikdy víc než právě tady.

A i přesto stojí za to cestovat a vyzkoušet si jaké to je žít jinde. O to víc se pak těšíte na rohlíky s máslem nebo Cavu s výhledem na vinice. Ono to pak chutná nějak líp a intenzivněji si užijete ten moment, že jste konečně DOMA. Takže žádné výmluvy a pokud máte sen někam odjet nebo jen někde na nějakou dobu žít. Jen do toho! Dokud můžeme a máme ty možnosti. Ono vám nic neuteče, A ti správní lidi, pokud je okolo sebe máte, tady budou i když budete žít s Eskymáky v iglu.

Příště už článek z Atlanty. A už teď musím říct, že tohle město si mě rozhodně víc než jen získalo.

Tak hezký víkend a úsměv na tváři. Já to vidím na dvojku bílého s výhledem na město, když už ne na vinice

Pác a pusu

Váš #zajicnatripu ❤