" I have a dream" zaletět si do Atlanty

Vím, že už je to nějaký pátek, co jsme se vám ozvala. A co jsem vůbec něco napsala. Blogerka roku ze mě asi nebude. Jak to jen vysvětlit? Došla mi energie, ne slova. Byla jsem v nějakém stagnačním módu, a ne se nakopnout zpět. Ptáte se, jestli se něco stalo. Vlastně k nám přiletěl před měsícem čáp, a s ním odletěla veškerá energie a čas. Momentálně to u nás vypadá asi tak, že kafe je nejlepší přítel (i přesto, že máme nejhodnější miminko v celém vesmíru) a mám pocit, že každý si přejeme minimálně měsíc v Mexiku s Margaritou ,a bez dětí. Samozřejmě žertuji, aby si zase někdo nedomyslel něco, co není pravda. Ale co pravda rozhodně je, že před nějakou dobou jsem navštívila Atlantu.  A jak bych jí na začátek shrnula. Město s temnou minulostí a černošským srdcem. Takže vás vítám zpět. Namíchejte si víkendový drink nebo jen nalijte dvojku něčeho dobrého a jdeme na to.

Bylo páteční dopoledne a nebyla bych to já, aby kolem mého odjezdu nenastalo trochu dramatu. Pravdou je, že mě má Katalánec vytrénovanou, a dobíhaní letadel vlastně patří mezi můj před odletový rituál. Nebo spíše jeho mě vozit všude pozdě. Rada zní: „ Pokud chcete letištní pohodu, rozhodně nechoďte s chlapcem ze Španělska“  , ale jinak je nejlepší na světě. Ale zpět k článku. Po puse na rozloučenou, malého klasické větě, počkáš na mě a čtyřiceti minutovém filozofování nad životem s mým americkým tatínkem, jsem byla na letišti. Klasicky jsem doběhla security kontrol, a na závěru stihla ještě jeden rychlý Starbucks jako bonus.  Usadila jsme se na sedačku, a začetla se do nejnovější ho Dana Browna, a těšila jsem se na víkend bez dětí. Na to se těší každá au pair, můžete mi věřit! Čestné pionýrské! A to je můžete zbožňovat celým srdcem.  Pokud jsem něco za ty roky zjistila, tak nejtěžší práce je právě s dětmi, i když jsou většinou velkou inspirací a radostí.  Vystoupila jsem v Atlantě na letišti, trošku s respektem a vyplašeným výrazem.  Tohle letiště patří k nejfrekventovanějším na světě! Přepravila jsem se z terminálu D do příletové haly. Vlakem! Další terno v Americe, každý krok se počítá a to doslova, a někdy příště.  A rozhodla jsem se zavolat strejdu UBERA. To co se ze začátku zdálo jako banální věc, v závěru byl nadlidský úkol. Najít taxi na letišti v Atlantě je trošku jako najít toho správného chlapa pro život. Takže docela náročné. Ale zpět k mému UBER dobrodružství. O šest parkovišť, o dvě patra výš a s jazykem na vestě,  jsem konečně našly svůj UBER POINT se sympatickou blondýnkou  v autě. Nasedla jsem a s nadšením jsme vyrazili k mému AIRBNB ubytování. Nad Atlantou se stmívalo, a já si vysnila mexickou večeři s chlazenou Coronou na vrch. Čím víc jsme se blížila, ke svému ubytování, tím víc se moje představy začínaly rozplývat. Do dneška jsem ráda, že jsem to přežila. Nešlo o ubytování. To bylo víc než v pořádku, ale o místo, lokaci, kde jsem bydlela. Takový Bronx Atlanty. V noci bych nevyšla ani na zahradu. Nejsem rasista, ale jako Evropanka a bíla, jsem se zrovna necítila komfortně v černošském ghettu. Sama a evidentně uprostřed nějaké party. Urychleně jsem vyhledala pokoj a věděla, že budu dělat cokoliv jen ne určitě vycházet do ranních hodin.  

A jak jsem napsala, tak se taky stalo.

Ráno jsme se probudila do naprosto perfektního počasí. Docela vzpruha po tom co v Chicagu ve stejnou dobu sněžilo, a spíše než na jaro to vypadalo na dobu ledovou.  Nahodila jsem tenisky,  vydala jsem se směr akvárium, kde jsem měla zarezervovaný Atlanta City Pass. Rozhodně doporučuju všem, kdo se vydají do Ameriky, si tyhle City Pasy pořídit pokud máte v plánu více než tři atrakce z daného města. Rozhodně se to vyplatí. V komplexu akvária se pak dále nacházelo muzeum lidských práv, The Coca Cola World a již zmiňovaný Sea World. Jako první jsem vyrazila do červeného světa Coca Coly ,a za zvuků reklamní znělky 

„ TASTE OF FEELINGS“ 

jsme se přesunula s davem do první místnosti. Kde jsme se dozvěděli něco málo o historii, samotné Coca Cole. Recept nám neřekli! Bohužel! Ale věděli jste třeba, že samotný nápoj a koncept byl vymyšlený právě v Atlantě, nebo že slavnou bílou vlnku proslavila Cindy Crawford v reklamě z 90. let. Po shlédnutí uvítacího videa, s koncepcí, že Coca Cola spojuje lidi a národy, jsem zamáčkla dvě až tři slzy, a vydala se k té nejlepší části.V  samotném Coca Cola World můžete ochutnat na 100 chutí ze všech koutů světa.  Mě třeba zaujala karotka z Japonska nebo brusinka ze Švédska, která byla všechno jen ne chuťově skvělá. Celý prostor je rozdělený na jednotlivé kontinenty. Všechny příchutě světa jsem sice nezkusila, ale par mi jich pod ruku přišlo.

Po báječném světě Coca Coly přišla na řadu svět rybiček. Sea World v Atlantě patří k jednomu z největších na světě. Mimo jiné jsme musela splnit slib a taky zaručit, že se do světa plných ryb podívám. Řeč je o mojí bývalé kolegyni Verunce, která kdyby mohla by prošla všechny akvária světa, a věřím, že i to na Marsu kdyby to bylo jen trošku reálné.  Uvnitř na mě čekala další milá společnost v podobě jedné milé slečny z Moravy. Jak je svět malý. Cestování mě naučilo, že o náhody není nikdy nouze. Do dneška ji děkuji, že se mi ozvala a my jsme doslova strávily skvělou sobotu v Atlantě. Po zhlédnutí jednoho rejnoka a obří velryby na nás čekala delfíní show.  Doporučuji,  pokud nechcete vypadat jako Zuzana Norisová při písničce ŠŠŠŠ,tak si nesedejte do předních řad. Potom by šlo rozhodně o víc než jen skákající delfíni. Nebo si přinejmenším vezměte voděodolnou řasenku. Ona se ne vždy se tak narodila. Jako abych to shrnula. Oni delfíni byli asi nejlepší z celého vodního světa, a pro mě tak tahle zastávka byla trošku zklamáním. Ale co vidět se má všechno.

Trošku nám vyhládlo, tak jsme se rozhodly vyrazit někam na oběd. Někdy je to těžší než by si člověk myslel. Na co jsme měli chuť, neměli!  A nebo měli zavřeno. Těžký život v USA.  Nakonec jsme zvolili bagetku sebou a našli naprosto kouzelné místo.  Probrali jsme naše strasti a radosti, a rozhodly se vyrazit do Piedmont parku, kde je naprosto krásný výhled na Midtown. A přesně takový jaký je pro Atlantu typický. K našemu štěstí nebo spíše smůle jsme zrovna chytli nějaký neznámy festival , a k tomu tisíc lidí. Po nachozených miliardě kilometrů, nemohli jsme najít samozřejmě výhled. Jedna blondýna a druha přebarvená (Pokud to Táni čteš, nemyslím to zle! Však mě znáš). No ale co osud nechtěl. Rozhodly jsme se, že při tom všem neštěstí a nenalezeném výhledu, něčím zchladit.  Já jsme se rozhodla pro citronádu a Táňa že nic. A nakonec z toho byla citronáda s dvěma nic panáky vodky. Malá vsuvka, asi moje nejdražší vodka v životě. Jak já už se těším do Čech na pivo za 32,-.  Před námi  bylo naprosto perfektní místo na trošku odpočinku. A co se nestalo. Za všemi stromy a stánky byl onen famózní výhled.

Nemohlo to být lepší. Citronáda, vodka za milión a my dvě s výhledem na Atlantu.

Spokojené a unavené jsme se rozhodly skočit do jednoho baru na vodní dýmku, jen tak probrat život. Však to znáte. Pak už byl čas se rozloučit, rozhodně jsem se nechtěla, vracet na své ubytování v nějakou šílenou hodinu.  Mám ráda sebe i své bezpečí.  Zamávaly jsme si na rozloučenou, řekly jsi jak to bylo fajn, že jsme se tak potkaly ( aby jste si nemysleli, tak jsme do dnes v kontaktu), a řekly si,  že příště zase u mě v Illinois.

Druhý den jsem měla v plánu, to co jsme nestihla v sobotu. Protože dobrá společnost je lepší než tisíc památek.  Moje původní představa vyrazím brzy,  abych to stihla do odletu, se docela minula s realitou. Probudil mě telefonát z Austrálie a parádní bouřka za okny. Tak jsem si řekla, že to s tím vstáváním nebudu tak hrotit.  Dala jsem si dvě hodinky na víc a pak vyrazila do města. Aby to nevyznělo, že mé ubytování v Atlantě byla jedna velká katastrofa, tak nebyla. Pokojík jsem měla opravdu kouzelný.  Rozhodla jsem se, před tím než vyrazím sama s kufrem a v dešti někam za kulturou, se nejdříve posilnit. Chtělo to kafe a pořádný! Netušila jsem však, že ve stejnou dobu jako já evidentně snídala celá Atlanta. Nakonec to zachránil strejda Starbucks a banana bread.  Ovšem co se nelepšilo, bylo počasí. A nemělo to ani v plánu. Posbírala jsem fialový kufr, batůžek a řekla si, že nejsem přece z cukru. 

Vydala, teda spíše se rozeběhla směr k muzeu Občanské války a lidských práv. Už teď vám řeknu, že za mě nejlepší věc, kterou v tomhle městě najdete.  Muzeum je z velké části věnované Martinu L. Kingovi a občanské válce v USA, ale najdete zde i skvěle zpracovanou část o lidských právech ve světě. Dokonce zde visí i náš první český prezident Havel nebo je zde zmínka o naší Sametové revoluci. Taky jsem se divila. V malinkém muzeu jsme strávila 3 hodiny a myslím, že bych tam byla klidně i déle, kdyby mě netlačilo letadlo zpět do Chicaga. Pokud zde budete, nesmíte tohle místo vynechat.  Atlanta je město s černou duší a lidskou tváři zároveň. Potkala jsem tam především černošské rodiny s dětmi. Rodiče ukazovali a učili své děti, jaké bezpráví bylo v minulosti vykonáno na jejich předcích, babičky brečely nad proslovy Luthera Kinga. Hlavně to mělo všechno smysl. Ukázat, že všechno co tyhle děti mají (myslím černošské děti), jako je svoboda, právo a že je v dnešní době nikdo nediskriminuje , není automatické a samozřejmé! Proto buďme k sobě laskaví, usměvaví a milí bez ohledu na rasu, národnost nebo barvu pleti. Protože to co se děje na světě, vykonávají jedinci ne barva pleti ani národnost.

S úsměvem na rtu a klidem v duši jsme se rozloučila s Atlantou, a řekla si, že určitě někdy příště.  Chicago už mě vítalo jak jinak než pod sněhem. Měla jsem dvě mikiny jedno tričko a štěstí, že UBER tady nestojí miliony.

Příště vás vezmu na menší upgrade, jak to všechno teď je, co miminko, nebo jak jsme třeba slavili Memorial day. Nechci nic slibovat. Však znáte mé dodací lhůty s články, ale třeba se mi podaří i ten z nejnovějšího výletu.  Kde jsem byla, už víte. Takže pojedeme s Louis do Saint Louis (věta ze Sexu ve městě, kdo by nevěděl).

 Mějte krásný začátek týdne a brzy doufám na slyšenou.

Pác a pusu

Váš #zajicnatripu ❤